Liečba v ADELI pre Lucku

Vážení dárci,

dovoluji si Vás požádat opakovaně o finanční pomoc, která by mi umožnila absolvovat další intenzivní léčebný pobyt v Adeli Medical Center Piešťany.  Měla jsem tu možnost – jako doprovod velmi nemocné kamarádky -  na vlastní oči sledovat práci tamních terapeutů, které si velmi vážím a oceňuji. Sama mám handicap, který mi částečně brání žít stejný život jako žijí mí zdraví vrstevníci.

Úvodem bych chtěla říct, že si velmi uvědomuji jak nelehký rok máme všichni za s sebou, i mně toto období velmi vzalo. Úmrtí v rodině, jsem již více jak půl roku bez práce... Ale stále věřím, že bude líp, a pobyt v ADELI, je pro mě osobně pomyslným startem k lepším dnům... Alespoň v to, chci věřit...:-)

Vím,že všechno stojí peníze a bohužel jich nemám tolik, abych simohla celý pobyt v Adeli uhradit z vlastních zdrojů.

Prosím tedy o finanční příspěvek a děkuji všem, kteří mi tak pomohou zlepšit či alespoň udržet můj současný zdravotní stav a soběstačnost.

Velmi si Vaší pomoci vážím.

V čem mi pomáhá pobyt v ADELI???

Vždy se velmi zmírní má spasticita, křeče a třes, odezní bolesti, zvládám lépe chůzi po schodech a nerovném povrchu. jsem více soběstačná. Adeli má navíc oproti běžným lázeňským pobytům efekt dlouhodobý, je však dobré pobyt opakovat  každý rok - alespoň z mé osobní zkušenosti, je nejlepší 2x do roka (tělo si to, totiž cca "půl roku pamatuje")

O mně:

Podle slov své maminky jsem byla od narození čilé miminko, bohužel s diagnozou DMO.

Absolvovala jsem jako malá dvě operace, další operace následovala už v dospělosti. Pravidelně jsem jezdila na lázeňské pobyty, rodiče se střídali, aby mi mohli zajistit doprovod. Za to jim jsem velmi vděčná, protože mi pomáhali zvládat i chvíle, kdy mi nebylo dobře.

Bylo těžké si zvolit střední školu, mým snem bylo stát se zdravotní sestřičkou. Musela jsem se smířit s tím, že tento sen se mi nesplní a obtížně jsem hledala náhradu. Nakonec jsem šla úplně jinou cestou – po Základní škole jsem rok navštěvovala Střední odbornou školu v Jedličkově ústavu v Liberci a sama jsem si říkala, že mám na víc. Proto jsem školu ukončila a rozhodla jsem se pro soukromou Střední školu právní, obor právně-sociální. Byla jsem zklamaná přístupem jednoho z pedagogů, který mi nevybíravým způsobem dával najevo, že na školu nepatřím a nic nezvládnu. Moje sebevědomí bylo na nule, rodiče mi pomáhali, ale zklamání bylo velké. Rozhodovala jsem se, jestli vydržet a nebo to vzdát.  Pocit méněcennosti jsem nezvládla. Nakonec jsemse rozhodla opět pro Jedličkův ústav, tentokrát v Praze. A udělala jsem dobře, bylo to zatím nejlepší rozhodnutí mého života. Odmaturovala jsem a dál jsem vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně-právní, obor sociální práce.

V té době jsem se také snažila pomáhat své kamarádce, která po těžké autonehodě zůstala upoutaná na lůžku. Její stav byl zpočátku beznadějný, až pobyt právě v Adeli znamenal obrovský zvrat k lepšímu. To bylo poprvé,co jsem se setkala s tímto zařízením.

Dodnes se snažím pro kamarádku, která bohužel zůstala na vozíčku,spoluorganizovat finanční sbírky.